Ráno toho dne jsem byl nejen já dosti vyděšen. Sešli jsme se Dogan, Boženka s Janičkou, Pavel F. a já. Přišlo mi to dosti zoufalé, vzhledem k tomu, že moc dobře vím, kolik práce dá zbourat a odstěhovat tábor.

Naší záchranou bylo, že Dogan se s tím pokusil počítat a domluvil s posledním táborem, že nám pomohou. Předloni to bylo myslím také tak, ale spíše mě přišlo, že jsme si překáželi. Nyní to však bylo jiné.

 Vzpomínka na Mistra Jana Husa

Práce šla jako na drátku. Dokonce zbyl později čas i na relaxaci, lahodný odpočinek.

Dalším zděšením však bylo zjištění, že nám u tábora zkáceli přírodní raritu. Těsně vedle tábora rostly dva smrky, které byly ve výšce asi tak 8 metrů srostlí jednou větví. Nebylo na ní ani znát, že by někdy nějak srostla ze dvou větví. Rozlomenou větev jsme našli na místě činu. Škoda a třikrát škoda. Ach jo!

Místo posledního odpočinku. Ne však našeho, nýbrž dávných zločinců před popravou.

Naši “roveři” byli místo bourání tábora na Újezdském babím létě. Inu tedy, jeli jsme se tam večer s Pavlem navečeřet a poslechnout si taky pár skupin. Na fotce je Pavlína Jíšová.

Kučík, Grum a za nimi Milan.

V neděli nás už bylo víc, práce skoro žádná a tak jsme se domů dostali s výletem na hájenku až nezvykle brzo.

Starý mlýn s pilou, kde máme schované podsady.

Blesk